Posázaví

Opravdu jen nějakých sto metrů od civilizace už se noříme do lesa a vzápětí zkoušíme přilnavost pneumatik na kluzkých kořenech. Ještě ráno pršelo, takže se není co divit. Toto seznámení s podkladem zůstalo bez následků a my hltáme první výškové metry k vrcholku Klokočné. Míjíme malý komplex domů, o kterém fotograf Michal vtipně podotkne: „Čím víc stavení, tím víc statek.“ Konec stoupání otevírá zajímavý rozhled na okolní vrchy, při dobré viditelnosti prý včetně Milešovky, tvrdí Honza. Nemáme proč mu nevěřit, vzhledem k mrakům nám nic jiného ani nezbývá. Romantiku místa podpoří zážitkem z letošního jara, kdy při výletu zastihl toto místo pokryté bělostnou krustou jinovatky a vše okolo zalité inverzní mlhou. Nejspíš i v kontextu s touto vzpomínkou hovoří o této oblasti jako o „své Šumavě“. To už si to pádíme skrze stejnojmennou ves Klokočná opět do lůna lesních cest a úzkých točitých stezek. Podloží tu na nás čeká klasické, udusaná hlína, sem tam kámen, aby zábava nevázla. Nakrátko se dotkneme civilizace v sousedních Svojeticích, abychom zase zmizeli pod koruny stromů. Chvílemi křížíme naučnou stezku „Po stopách kameníků“, ale i některé z úseků spleti místních cyklotras. Poskládat si tu skvělý okruh podle svých představ je evidentně snadné. Anebo snad z přemíry možností složité? Záleží na pohledu. Krátký sjezd nás dovádí na silnici, po níž se vydáváme na křižovatku Pod Kobylou. Následně bereme zavděk žlutým turistickým značením mířícím k Voděradským bučinám. Po cestě prolétneme okolo pamětní desky divadelníka Karla Liebicha. Už jen málokdo si toto jméno spojí s tradicí vánočního stromečku, kterým prý poprvé na našem území překvapil své přátele právě on u příležitosti oslav tohoto svátku v roce 1820.

Umělecký nádech
Pod korunami stovek stromů, živých a velkých, se pomalu blížíme k památce na dalšího z velikánů minulosti, Josefa Lady. Kdo by neznal pohádky o kocouru Mikešovi a jeho přátelích, situované právě do této oblasti. Příběhy jsou zde připomenuty několika stezkami s informačními tabulemi – jednu takovou křížíme v klesání klikatící se lesní cestou k Vyžlovskému rybníku, a aby klidných hladin nebylo málo, navazujeme na šňůru vodních ploch se jmény Jan, Švýcar a Jevanský rybník. Díky pohodě, která z tohoto místa čiší, se ani nedivíme, že zde hledá inspiraci pro svou tvorbu i řada umělců současnosti. Až odbočka do strmého stoupání ukončuje kochání se klidem a laškování s múzami. Pouštíme se do ostrého testu nejlehčích pastorků, s jejichž pomocí se dostáváme k asfaltové spojnici vedoucí nás zpět ke kótě Pod Kobylou. Při druhém setkání ale odbočujeme na protější stranu a rychlým přesunem z vršku Kobyla ve výšce 501 metrů nad mořem se po stezce suneme na úroveň Černých Voděrad. Jen nejnutnější chvíli se držíme silnice, po červeném značení z ní prcháme a razíme na vrcholek Karkošky. Opět jen na chvíli před jejím vrcholem přijímáme pevný podklad, abychom jej obratem zaměnili za jehličí a svištěli si to k plánované zastávce na jídlo v restauraci na náměstí Hradových Střimelic. Za zavřenými dveřmi však nenacházíme ani přes otvírací dobu stopy života. Hledání jiného azylu na trase nás přivádí do sjezdu u Zvánovického potoka a za ním na cestu okolo místa zvaného Propast. Tam jen několik set metrů od nahrávacího studia frontmana Olympicu Petra Jandy usedáme na břehu rybníka na židle v útulné zahrádce restaurace. Že se studio i restaurace jmenují Propast, nepřekvapí.

K růžím cesta trnitá
Kdo by u chutného oběda přemýšlel, co dalo tomuto místu jméno, zejména když se do nás opírá sluníčko. Snaží se dát zapomenout na ranní nečas. Bez strachu tak posilněni znovu usedáme na kola a míříme dále vytyčenou trasou. Návrat do reality před nás staví pohled na stezku, jež se dere hned za první zatáčkou téměř kolmo na stráň. Nikdo z nás nezůstane hrdinně v sedle a svorně s rukama nad hlavou tlačíme stroje k vrcholku. Inu, vždyť se sápeme z propasti. Po opětovném nasednutí po vysilujícím tlačení se snažíme přesvědčit vnitřnosti, že pozřený pokrm opravdu hodláme proměnit v energii, chceme jej ponechat v žaludku, nikoliv se ho zbavit, a posouváme se Bahnivou roklí pomalu ke Skalické myslivně a dále v sousedství Komoreckého potoka po žluté až ke křižovatce Pod Obíckou. Z dáli už nás vyhlíží Kamenný vrch, který zanedlouho míjíme a v Růžových roklích sjíždíme až na úroveň Nučického potoka. Ke slovu přichází silnice, a i když z ní ještě na chvíli mizíme, stejně nás následně nemine trochu stereotypní přejezd po asfaltu až za Chocerady. Tuto daň sice přijímáme neradi, ale nebýt jí, neprojeli bychom předchozí úseky. Při nezábavné cestě tak aspoň vnímáme okolí s dominantou zámku Komorní hrádek Další pamětihodnosti, jako například zřícenina Čejchmanova hrádku, Staré Dubé nebo Odrance, nám zůstávají ukryty v porostu na protějším břehu, a stejně je tomu u Zlenic, kde se nedaleko zříceniny Hláska vydáváme proti proudu říčky Mnichovka. Již nějakou chvíli si opět užíváme cestu přírodou, vrací se nám radost a trochu té techniky opět prokrvuje svaly na rukou.

Čtvero ročních období
Přichází finální část výletu, kterou probíráme při sklenici limonády u nádražní restaurace v Mirošovicích. Zde si současně uvědomujeme, jakou jsme dnes prošli proměnou. Od ranního chladu a deště přes dopolední „prádelnu“ v odpařující se vlhkosti houbovitě nasáklého lesa až po dokonale letní počasí této chvíle. Snad jen sníh dnes chyběl, i když i na ten by se dalo s trochou fantazie myslet ve chvílích, kdy jsme míjeli odkvétající třešně a jejich malé bílé lístky se nám jako vločky lepily na řídítka. Abychom snad sníh doopravdy nepřivolali, raději se vydáváme na poslední úsek, kde kolem Božkovského jezírka padáme do centra Mnichovic. Tam jen nakrátko vzpomeneme na MTB maraton, který zde byl v minulosti pořádán, to když proti směru někdejšího dojezdu stoupáme znovu na Klokočnou, a sice po prašné cestě uprostřed polí. Tu opouštíme v severní části, kde se potkáváme s tenkou stružkou říčky Mnichovky a po průjezdu trempskou osadou Raků se zakusujeme do vrstevnic pěšiny, po níž ráno započalo naše putování. Jaké bylo? Rychlé, vhodné pro příznivce lehčích cest, po nichž to odsýpá bez zásadního souboje s terénem, docela velké procento asfaltu. Takové Kolo pro život, chtělo by se říci. V okolí by jistě bylo možné najít více technických úseků, ale ty tu ještě nejspíš čekají na objevení naším průvodcem, patří k jím zmíněným bílým místům. Můžete mu klidně pomoci.

Eda Pinkava

Foto: Michal Červený