Písecko

Vyjížďku začínáme v Týně nad Vltavou, odkud nás vyvede žlutá turistická značka. Stoupáme nad město, jedeme alejí jabloní roztínající rozlehlá pole. Jabloně střídají jeřáby obsypané červenými plody a podél nich uháníme po travnaté silnici mezi vzrostlou kukuřicí. Po pár kilometrech stavíme u barokního sousoší Velký Depot. Bylo zhotoveno ve Vídni na popud Marie Terezie a připomíná tragédii z roku 1753, kdy se ve zdejší „prachárně“ vznítil střelný prach. Následná exploze usmrtila více než osmdesát dělostřelců a dalších čtyřicet těžce zranila.

Po krátkém asfaltovém rendez-vous se již ocitáme v údolí Židova strouha na břehu stejnojmenného potoka. Tváře mých spolujezdců se rozsvěcují: „Poslední dobou hodně pršelo, bude to dobrý!“ Údolí nás zcela pohltilo − jsme tu jen my, potok a úzká technická pěšina. Lekce terénní cyklistiky začíná. Do svahu přes zrádné kořeny, vyhnout se kamenům, opatrně kolem stromu po sypkém jehličí, šup přes brod a znovu lehce nabrat výšku.

Kličkujeme mezi stromy a terén nás zkouší stále znovu a znovu. Oči na stopkách, teleskopické sedlovky v permanenci. Není prostor pro oddych, malé zaváháni většinou končí vleže. Vysvobozují nás přes cestu hojně napadané stromy, díky nimž si můžeme na chvíli odpočinout. Na druhou stranu ale narušují plynulost jízdy. Po pátém brodu přestávám tyhle mokré chvilky počítat a také již neřeším mokré tretry.

Okolí potoka střídá svou podobu, každých pár kilometrů má jiný charakter, technické výzvy mají stále novou tvář. Před soutokem s Lužnicí se s námi Židovka loučí krásnými pískovcovými skalami na svém pravém břehu. Chvíli si hrajeme na kamenném podkladu vzdáleně připomínajícím rozsáhlé plochy v Moabu. Pak již dáváme definitivně potoku vale, je čas na vydechnutí.

Guláš s osmi
Vítá nás město Bechyně. Zraky upoutá nad svahem se tyčící zámek, kolem kterého záhy stoupáme na velké náměstí. Kola kolegů neomylně míří k oblíbené restauraci, usedáme pod slunečníky a hlad nedává servírce ani prostor k otázce. „Guláš s osmi,“ zazní vmžiku rezolutně. Je už to tak na světě zařízené, že po dobrém obědě přichází stoupáni. A platí to i v Bechyni. S funěním a otázkou, zda těch knedlíků nestačilo pět, stále sledujeme žlutou turistickou značku, která nás zavede do zemědělské vesničky Hvožďany. Zde projíždíme kolem nepřehlédnutelné hospody, jejíž název Obecná škola informuje o tom, kdo její prostory obýval před dnešními pijany.

Nezastavit zde a nevychutnat si pěnivé osvěžení vyžaduje mnoho morálních sil. My však stavíme až o několik minut později na lesním odpočívadle u Dubového vrchu. Na mohutných dřevěných lavicích spořádáme „sladké tečky“ a užíváme si ticha lesa a přívětivého tepla babího léta. Žlutou značku měníme v obci Rosín za červenou. Stále ještě mokrou tretrou překročíme naposledy suchou cestou Lužnici a naši kondici prověří poslední stoupání dnešního dne.

Matka, otec, dcera, syn, kouří, kouří Temelín
Text písně Temelín, který údajně koupil frontman kapely Visací zámek za „velkého ruma“ od pornofolkaře Záviše, se mi rozezní v hlavě při výhledu z malé betonové rozhledny Semenec. Stojí nad Týnem nad Vltavou a je z ní krom širého okolí velmi dobře vidět na onen český nukleární trn v oku každého uvědomělého Rakušana. Možná by naši jižní sousedi měli zajet na exkurzi do Krušných hor, silně poznamenaných tamními uhelnými výrobnami elektrické energie.

Kolik z nich by pak severočeská krajina oslovila více než ta, která obklopuje Písek a jeho okolí? Na mě osobně tento kraj udělal velký dojem a cestou zpět jsem cítil, že to není naposledy, kdy jsem se na jihovýchod od Plzně vydal. Vždyť už i krajina podél hlavní silnice do západočeské metropole vás doslova nutí zastavit auto, vyndat kolo a nechat se pohltit nekonečnými loukami a lesy. A mimochodem, až budete v Písku, zastavte se na Velkém náměstí v kavárně Landie na výborné domácí tiramisu a perfektně naservírované espreso. My zde udělali příjemnou tečku za skvěle stráveným dnem.

Text: Jaroslav Novák
Foto: Tomáš Droppa