Náměšť nad Oslavou

Tam se naskýtají první výhledy na meandr řeky klikatící se pod námi jak vzteklá užovka. Občas vykoukne i turistická značka, ale varujeme před jejím striktním vedením. Některé úseky se totiž zařezávají do hrany srázu a člověk kolo spíše nese, než by na něm jel. Plán nás směruje nás ke spojnici protínající několikero vrstevnicových lesních cest.

Cestička nás ušetří nezajímavé šotolinové pasáže a také prověří naše technické umění. Spodní pasáž je doplněna o zpevnění hrany kládami, což je prý velký bonus oproti původnímu stavu. Dříve stačila malá nepozornost a jezdec skončil v kotrmelcích až u vody. Břehu raději dosahujeme v sedlech našich strojů a zastavujeme u malého trampského tábořiště debatujíce o další cestě.

Malé zklamání ku prospěchu
Cesta dál vede přes lávku, v pozdním podzimu ale pozor, bývá složena na druhém břehu. Důvodem není záškodnictví místních starousedlíků, ale prostá prevence před nastávající zimou. Ta obvykle přináší zvýšení hladiny, ale i spoustu ker, které by most mohly strhnout. Z tohoto důvodu jej místní raději „zazimovali“. Otáčíme kola a v místě, kde jsme viděli zpevňující klády, se spouštíme zpět k řece pár set metrů proti proudu.

Trasa pokračuje mezi starými chatkami, ručně vyřezávanými totemy a nesčetnou spoustou kamenů. Nástrahy kamenných polí nás několikrát nedobrovolně sesadí z kol, ale je to lepší než nechtěné seznámení s ostrými hranami na vlastní kůži. Cestou míjíme malý pomníček věnovaný obětem leteckého neštěstí, konkrétně britským letcům. Ti zde v září 2004 havarovali, když přehlédli při letu vrtulníkem hlubokým údolím dráty vysokého napětí.

Cestou zřícenin
Ač vede naše cesta spíše hustým lesem, občas míjíme historickou památku. Snažíme se proniknout pohledem skrze větve, ale zříceniny Sedleckého hradu a Lamberka nám zůstanou zatím skryty. A už je tu strmý výjezd klikatící se mezi stromy k vrcholku ukrytému v jejich korunách. Zřícenina hradu Kraví hora na sebe nenechá dlouho čekat. Torzo v podobě šestimetrové věže tu chátrá již od poloviny patnáctého století, kdy byl hrad dobyt vojsky moravských stavů a následně pobořen.

Naše těla jsou naštěstí v daleko lepším stavu než zdi, a tak na chvíli zastavujeme a užíváme si pohled do okolí jen proto, že nás zajímá, ne že bychom potřebovali odpočinek. Z druhé strany věže pokračujeme k výhledu na další historický monument – zříceninu hradu Levnova. Zdolání tohoto výškového jsem ušetřeni, je to prý spíše na cepín než na kolo. Místo toho následuje klikatý sjezd k soutoku Chvojnice a Oslavy. Řeku překračujeme u Senoradského mlý­na.

Jméno mlýna i potoka, který nyní na trase kopírujeme, je odvozeno od nedaleké vsi Senorady, dalšího bodu na naší trase. Ještě před jeho hranicí, kde stojí torzo tvrze z konce 13. století, musíme vyšplhat pár výškových metrů a minout pro cyklisty typicky pojmenované místo − Šlapkovu skálu. Za vsí, kde si dáme pouze rychlé cukry, nás čeká výšlap na Biskoupský kopec. Za ním se dokonce dostáváme na malou chvíli mimo hranice kraje Vysočina. Více nás ale v tuto chvíli zajímá údolí řeky Jihlavy, které budeme nějakou dobu kopírovat. Hrana tohoto vodou vykrojeného zářezu v krajině nabízí řadu dokonalých singlů zaseknutých do srázu.

V jednom z prvních kousek za kamenopádem rozpadlého skalního bloku se na chvíli zastavujeme. Úzký výhled do údolí skrze stromy nabízí krásnou scenérii. Střídání rychlých pasáží po široké lesní cestě s klikatými nitkami úzkých singletracků dává téměř zapomenout na čas. Z rozjímání nad krásami zdejší přírody nás vytrhuje zatáčka mezi nízkou kosodřevinu, úzká pěšinka vede až k malé kamenné vyhlídce Na Babách. Je vidět nejen na koryto řeky, ale i na přírodní rezervaci Velká skála o rozloze téměř 50 hektarů s řadou skalních dominant. Jednou z nich je i skála s náznaky lidského obličeje, která dala vyhlídce její zlidovělé jméno.

Příroda je všemocná
Pohodlí široké cesty, která nás čeká po návratu od vyhlídky, využíváme jen na nezbytně dlouhou dobu a už si to zase pálíme úvozem ke břehu Jihlavy. Tok kopírujeme přes několik kamenitých úseků, abychom se dostali na kraj rekreačního střediska. Nápis na vratech „Pozor, majitel je držitelem střelné zbraně“ nás utvrzuje v tom, že ani zde se nebudeme dožadovat jídla.

Namísto občerstvení nás čeká prudké stoupání pojmenované trefně „děvka“. Na kousku vystoupáme o téměř 120 výškových metrů. To ale neznamená, že bychom měli vyhráno. Napojení na silnici a mírné klesání je jen předzvěstí další prověrky síly. Ostrá pravá a již na nás čeká krátká trialová pasáž při výjezdu na malý val. Po jeho zdolání pokračujeme společně otevřenou planinou na horizont. Na jeho úrovni se rozprostírá výhled na dominantu kraje, elektrárnu Dukovany, ale také na pod ní ukrytou vodní elektrárnu Mohelno a meandr řeky nazývaný pro svůj tvar Čertův ocas.

Bez zajímavosti není ani geologický útvar, na kterém právě stojíme. Jde o hadcovou step, jejíž podloží tvoří specifická hornina. To mu dává o zhruba 20 °C vyšší letní teplotu ve srovnání se vzduchem a výborné podmínky pro bohatý výskyt květeny, ale současně se zde tvoří toxické prostředí, takže je většina vegetace zakrslého vzrůstu.

Střecha světa
Otevřená planina s posekaným porostem dává opravdu pocit jízdy stepí, ačkoli našimi druhy nejsou divocí kolně, ale „obyčejná“ kola. Křížíme silnici a čeká nás nejvyšší místo výletu. Na pohled bloudíme bezcílně po lesních pěšinách, ale trasa je naplánována do posledního detailu. Po jedné odbočce nás vítá rozhledna Babylon na vrcholku Zeleného kopce ve výšce 499 m n. m. Jazyky se nám naštěstí nezamotají jako v bájném Babyloně, ale o nohou se to říct nedá.

Spásný zlom sklonu cesty dává alespoň na chvíli oddechnout před následnými houpáky vedoucími k Vlčímu kopci. Ještě před jeho vrcholkem spatřujeme alej stromů, která se zdá dokonale rovná. Nemáme pravítko na kontrolu přesnosti, ale scenérie je to zajímavá. Pomalu se začíná šeřit, proto neleníme a pokračujeme v trase. Současně se nám vybavuje průvodcovo tvrzení, že díky odstraněné lávce v první části trasy jsme ušetřili dost času. Ten by nám nyní jistě chyběl pro bezpečný návrat k autu.

V tu samou chvíli se před námi rozevírá nádvoří loveckého zámečku, pojmenovaného právě po místu Vlčí kopec. Architektonickou památku z 30. let 19. století míjíme sportovním tempem směrem k cestě svažující se k Oslavě. Následuje krátká zastávka na mostku přes potok Kotlík. Zde se dozvídáme, že původ tohoto kamenného mostu je datován do doby, kdy celé území ovládala římská vojska a tudy vedla jejich zásobovací cesta. Zcela jistě ale nejde o původní stav, v šestnáctém století byl rekonstruován. Na úpatí sjezdu se dostáváme na dohled místa, kde jsme dopoledne marně hledali lávku. Spíše než ona je v nízkém slunci zajímavá skála, kde stojí zámeček, který jsme před chvílí minuli.

Souboj s temnotou
Den je v posledním tažení a prosté počty zjišťující přítomnost pouhých dvou blikaček nám velí k urychlenému návratu. Volba nejrychlejší cesty je tak celkem logickým rozhodnutím. I když nás na náměstí nevítají davy fanoušků, máme z dnešního dne velmi příjemný pocit – vedle zábavného a místy technického terénu jsme užili i dost kultury a památek.

TIP na další den
Pokud jde o zážitky z ježdění a ne až tak velkého poznávání památek, doporučuji na případný druhý den okruh, který najdete zakreslený do mapy na následujících odkazech. Kilometry i převýšením je to obdoba prvního dne.

Autor: Eda Pinkava
Foto: David Stella