Martinské hole (Slovensko)

Dostat se nahoru je vcelku fuška, vyhnout se tlačení je nemožné. Jsou čtyři využitelné alternativy: ze žilinské strany po žluté turistické značce z Tuří, kombinace cyklostezky 5431 ze Strečna a následné tlačení k vrcholu po modré, z Vrútek na Martinské hole po asfaltce.

Volíme tuto variantu a musíme nejdříve vystoupat na vrchol Křižavy (1451 m n. m.) s neodmyslitelným televizním vysílačem. Je to poslední nudný úsek, tady asfalt nenávratně končí.

Kochat se, nebo jezdit – jen ne obojí!
Jezdit v panoramatech, jaká nám tenhle den naservírovali „ti nahoře“, je vždy něčím extra. Obě Fatry, Strážovské vrchy, Javorníky, to všechno periferně vnímám, když letíme po hřebeni dolů. V momentě jsem za nepozornost potrestaný a bike se mi ztrácí pod rukama až po řídítka. Letím do maskovaného, asi metr hlubokého rigolu – chyby se neodpouštějí. Z louky vklouzneme do lesa, a to doslovně. Po dešti před dvěma dny je veselo a podklad při brzdění ustřeluje, o slizkých kořenech a kamenech ani nemluvě. K samotnému Minčolu je to už jen kousek, ale právě tady se nevyhneme nošení kol.

S výškovým náskokem stoupla i nálada do trailu, sjíždíme prvním sjezdem do sedla k dělu z druhé světové války, abychom na chvíli zas tlačili. Červená značka překvapí drobnými turistickými vložkami, ale je to jen nutné zlo předcházející sladké odměně. Kdo má rád kilometry lesních sjezdů, je tu na správném místě.

Nejedná se ale o čistě XC záležitost. Singl začne cenit zuby hned na začátku. Strmější úseky (hned první kamenný je prověrkou kuráže) střídá zatáčka za zatáčkou, do některých se dá opřít, jiné ustřelují jen při pomyšlení na náklon. Je zajímavé, že zatímco v mapě je nakreslená rovná čára, realita je fantasticky zábavná a o rovném úseku nemůže být ani řeč. Potěší také několik menších seskoků, je vidět, že domácí bikeři tu jezdí hodně a rádi.

Tak to prrr! Nekončíme!
Červená značka nás přivádí strmým závěrem do sedla Javorina. Lze tu skončit a svážnicí se dostat směrem do Martina. Byla vy to ale neodpustitelná chyba, nechceme si zbývající čtyřkilometrový úsek a sedm set výškových metrů vydatně podmazaných gravitací nechat ujít! Následuje modrá značka po východní straně a jen potvrzuje mimořádnost fatranských stezek.

Rychlý singl zařezaný ve svahu je prošpikovaný kameny, nechybí strmý sešup. Spodní část sjezdu je na rozdíl od nejvýše položených partií sušší, podklad drží jako suchý zip. Blížíme se do sedla pod Kojšovou, nechybí rychlost a kličkování mezi stromy. Koncentrovaná radost pokračuje, nezkazí ji ani další krátký výstup. Ztracený flow je zpět po prvních metrech, v nichž sklon znovu ukáže zábavnější tvář.

Budete-li nás následovat, dejte pozor, abyste nepřestřelili žlutou značku, respektive její směr, ony totiž existují dvě možnosti. První do Stráňav, to je doleva, ta nás nezajímá, a druhá do Strečna, tam parkujeme. Vyluštit tu smysl značení by dalo práci i soukromému detektivovi, je potřeba si zapamatovat jedinou věc – nepokračovat dolů svážnicí.

Dobře míchat a dochucovat
Závěrečné dva kilometry vyšperkované prudkými padáky a několika klopenkami rozžhaví brzdy i smysly. Věřte mi, že Minčol dá zabrat i těm zdatnějším z vás. Základní ingrediencí ke gurmánské ochutnávce jsou mimo jiné také povětrnostní podmínky. Ideální je pozdní léto až raný podzim. Stopa je vyježděnější a spadlé větve odházené.

Tolik z regionální kuchařky. Když máte hlad po terénu, velmi těžko najdete lepší flek než Martinské hole. Dlouhé singly na kteroukoliv světovou stranu: zelená do Tuří, modrá na Bystřičky, těžká neznačená trasa do Podháje, stačí jen dobře prostudovat mapu a vyrazit. Komu by to nestačilo, může vybírat z nabídky severnější části pohoří, kterému – jak vyplývá z názvu – dominuje 1709 metrů vysoký Veľký Kriváň. Pozor ale na tamní hranice národního parku, dle zákona oddělují slušné lidi od zbojníků.

Text a foto: Pavel Chrenčík