Krkonoše – západní část

Začínáme pod Jankovým kopcem. Trochu jsem se obával prvních kilometrů spojených s nudným proplétáním se silničkami, než se dostaneme pryč z civilizace. Jsme ale mile překvapeni – několik ostrých zatáček v ulicích města a již si to míří do úzké proluky mezi dvěma domky. Jsme rádi, že je dnes sucho, protože hned za rohem je prudké kamenité stoupání a na mokrém podkladu by byl výjezd o poznání složitější. Než se nadějeme, jsme u hranic Vrchlabí, kde jen překřížíme hlavní tah na Špindlerův Mlýn a už se pláště zase zakusují do šotoliny.

Za Valteřicemi končí zahřívací část výletu a asfaltová cesta se zvedá prudce vzhůru. Je mi trochu smutno z toho, že pro pohodlí několika uživatelů musí hyzdit jinak nádherné místo šedá térová „obruč“. Naštěstí po chvíli ji opouštíme a vracíme se na polňačku a okolo Mrklova míříme dál k jihozápadu. Periferním viděním registruji po levé straně boudu plnou cedulí.

Hrábnu tedy po pákách a snažím se identifikovat všechna místa, jež musel majitel pro získání těchto artefaktů navštívit. Kromě mnohdy historických ukazatelů z domoviny nechybí totiž ani nápisy v němčině, ruštině, norštině, polštině a jeden dokonce vypadá, že je až z Nepálu. Majitel je vskutku světoběžník, nebo důsledný sbšratel. Po instrukci „za břízou doprava“ oceňuji znalost krajiny místních.

Namísto prostoduchého následování široké cesty se naše biky prodírají vysokou travou v daleko zajímavějším trailu končícím u silnice do Dolních Štěpanic. I nadále držíme směr, do nějž nás navedla zkratka, a pokračujeme do kopce k Horním Štěpanicím. I když je to po silnici, nehudrujeme a věnujeme se studiu místní architektury v původním podání i v replikách postavených víkendovými obyvateli.

Pošťák všechno ví
Stoupání pokračuje i za hranicí obce, vidíme protilehlý vrcholek, kde v slunečním oparu leží Křižlice, kam za chvíli pojedeme. Chvíle však trvá o trochu déle, než si člověk pod touto frází představuje, cesta totiž ještě nějakou dobu stoupá. Jsme nahoře, ale neuplyne ani pár minut a dostáváme se opět do nejnižšího bodu mezi dvěma kopci.

Vzápětí přichází stoupání na Křižlice, kde se díky jasnému počasí můžeme kochat rozhledem na velkou část krkonošského masivu. Ani se mi nechce věřit, že ty miniatury na protějším vršku jsou střechy Horních Štěpanic, kde jsme před nedávnem projížděli. Cesta se rovná na pohodovou hřebenovku, po jejíž páteři se dostáváme až k Roudnici. A to je teprve výhled! Marně se snažím zachytit tu nádheru na fotoaparát, optika se prostě očnímu vjemu ani atmosféře nemůže vyrovnat.

O pár kilometrů dále projíždíme Jestřebím v Krkonoších, a to již znamená téměř konec poklidné jízdy po hřebenu. Vzápětí totiž klesáme do Horní Dušnice, kde se napojujeme na asfalt provázející nás stoupáním na Františkov. V nejnižším bodě jsme také překřížili trasu pomyslné osmičky, kterou se pak budeme vracet.

Řezbáři s pilou
Na počátku kopce na chvíli zastavujeme ve Františkově a přes Studenov a Rýžoviště nás cesta svádí do Harrachova, kde kopírujeme řeku Mumlavu protékající městem. Snažíme se co nejméně využívat hlavní silnice, proto se jen protahujeme předměstím a hned se chytáme lesní cesty v protějším svahu. Lesem pak pokračujeme až k Dolnímu Kořenovu, kde přejíždíme Jizeru o pár metrů níže pohlcující vody Mumlavy.

Podél proudu, i když spíše vysoko nad ním, pokračujeme i nadále. Cesta je nyní výrazně klidnější i přes fakt, že se pohybujeme pouze na druhé straně hřebenu, který jsme následovali směrem k Harrachovu. Cestou potkáváme i několik obranných hraničních bunkrů, pamětníků naší minulosti.

Stopy zapadlých vlastenců
Co si však nemůžeme nechat ujít, je rekonstruovaný kostelík svatého Václava v Pasekách. Nejen kvůli výhledu, ale i místu, jež inspirovalo spisovatele K. V. Raise k sepsání románu Zapadlí vlastenci. Ve stínu kostela je pak pohřben zakladatel místní houslařské školy Věnceslav Metelka. Pokud toto místo někdy navštívíte, nezapomeňte se podívat i do Krkonošského muzea v sousedství kostelíku, kde je těmto velikánům věnována oprávněná pozornost. Při další cestě ještě míjíme starou roubenou školu Na Obci, kde právě Metelka patřil k prvním učitelům.

Na další trase nás čeká stoupání ke Sklenařicím a dále až na Vysoké nad Jizerou. Také zde je objekt věnovaný pro změnu vlastivědnému muzeu, od něhož pokračujeme podél zdi hřbitova za hranice obce. Další kilometry se odvíjejí na šotolinových a lesních podkladech a trasa nás dovádí až ke zřícenině hradu Nístějka. Jeho zbytky ukryté ve stínu lesa dokumentují nesmlouvavý zub času, který do našich časů dochoval jen nepatrné zbytky tohoto opevnění ze 14. století.

Ještě chvíli sjíždíme lesem a teprve v Dolní Dušnici se napojujeme na asfalt. Na tomto povrchu počíná předposlední stoupání dne směrem k Horní Dušnici, kde po překřížení dopolední části trasy mění podklad svoji skladbu na šotolinu. Za další chvíli se už ocitáme ve Vítkovicích, jednom z místních vyhlášených lyžařských středisek, což znamená jediné – výzvu posledního stoupání.

Žalý neoželíme
Před námi se tyčí monumentální vrcholek Žalý, který jsme si nechali jako sladkou tečku za dnešním dnem. Zakusujeme se tedy do prvních výškových metrů, které se vinou trochu nalevo od přímé spojnice s ním. Ač je to opět po asfaltu, již neprotestuji a jsem rád, že si jízdou vestoje mohu protáhnout záda. Od průvodců jsem se naučil jednu věc vhodnou pro orientaci v krajině. Jakmile se ocitneme na rozcestí, vždy odbočíme na tu z cest, která vede do prudšího stoupání.

Nikterak se tedy nesnažím hledat alternativu, přestože okolí Benecka, kam míříme, poměrně dobře znám. Nejprve dosahujeme úzké spojnice od Janovy hory k místu zvanému Na Rovince. Je to známé lyžařské místo a i mně se vybavuje řada zážitků ze zimních návštěv této lokality. Za Rovinkou již čeká krátké, ale výživné stoupání na Janovu horu. Ve chvíli, kdy se sápeme na nejlehčí převod, si jen matně vybavuji, jak to tudy v zimě zvládám na běžkách. Olízneme hranice Benecka a již znovu stoupáme po vápencem vysypané cestě vzhůru.

Kopec si pořádně užíváme, zejména díky nízkému slunci probarvujícímu nádherné výhledy do okolních údolí. V záplavě dojmů, samozřejmě i kyseliny v unavených svalech, dobýváme vrcholek. Po cestě dolů mne překvapuje nově upravená pěšina, která byla spíše hliněná s trochou kamenné drtě. Bílý vápencový povrch, který je zde nyní, je pro naše biky díky menší kompaktnosti dost nebezpečný. Pomalým tempem a dostatečně pozvolným brzděním před zatáčkami, abychom nevyrývali hlubokou brázdu, se přesouváme na silnici vedoucí ke křižovatce u Mrklova.

Namísto silnice „domů“ k Vrchlabí ale volíme žlutou turistickou značku přes Kněžický vrch. Pomalu se bohužel loučím s nádhernými výhledy, sem se člověk musí vrátit, a ne jednou…

TIP na další trasu
Rozlehlost Krkonoš nabízí nespočet míst, která stojí za to navštívit. Zkuste výlet do Pece pod Sněžkou, zejména kvůli výhledům a hlavně kopcům. Z Vrchlabí se vyráží východním směrem na Lánov, dále do údolí na Dolní Dvůr a horskou silnicí k Tetřevím boudám. U nich se pak uhýbá vpravo na Kolínskou boudu a dále na Černou boudu. Zde se trasa napojuje na 1. Krkonošskou naučnou stezku vedoucí až nad Pec pod Sněžkou. Po sjezdu do Pece nabírá kurz k Lesní hoře a na Výrovku.

Tam pokračuje doleva, chvíli vede po hřebenu a posléze klesá k rozcestí na Strážné a Luisino údolí. Odbočuje do krátkého stoupání na Strážné, po kterém následuje zasloužený rychlý sjezd zpátky do Vrchlabí. Délka tohoto okruhu je 45 kilometrů, při kterých se nastoupá 1250 metrů. Vede většinou po asfaltových a zpevněných cestách.

Text a foto: Eda Pinkava