Hostýnské vrchy

Brzy se mám dozvědět, jak velké jsou rozdíly v lokálním vnímání pojmu „chvíli“. Překřížíme hlavní cestu, najedeme na širokou lesní a po naučné stezce Hostýnských vrchů s informačními tabulemi dupeme usilovně do pedálů. Když se před námi otevře první výhled z lesa, pohled do krajiny ukazuje jeden kopec vedle druhého, část pod naší aktuální výškovou úrovní, část na ní a část nad ní. O zábavu bude postaráno se vší pečlivostí místní přírody. Střídavě si povídáme a mlčíme podle hodnoty sklonu zdolávaného kopce.

Vítaná zajížďka
„Tudy za chvíli pojedeme znovu,“ zní informace, když se napojíme na „hlavnější“ lesní tepnu. Jako předtím asfaltku i tuto překřížíme a poprvé a naposledy dnes trochu tápeme. Máme jet po zelené, ale zelená značka prostě nikde není. Pro případné následovníky řeknu, že stačí opravdu jen přímo překřížit cestu, najet mezi stromy na trochu zarostlou, leč veskrze správnou cestu.

Nic to nemění na tom, že stále stoupáme, lesem, planinou, znovu lesem. Pocitově nekonečně, záznam hovoří o zhruba sedmi kilometrech. Jsme na Čerňavě v 844 metrech nad mořem, začínali jsme v nějakých 450. První vrchol dosažen. Vůkol je hromada velkých kamenů prorostlých stromy a keři, níže les s až 280 let starými mohutnými stromy. Při dobré viditelnosti je tu prý vidět Vídeň, ale to nemůžeme z vlastní zkušenosti potvrdit.

Striktně se držíme stezky, podle mapy jsme na okraji přírodní rezervace. Neupozorňuje nás tu na ni žádná cedule, takže jsme si jisti legálností naší jízdy. Zelenou značku jsme ještě pod vrcholem vyměnili za žlutou, která vede z vrcholu dolů dvěma směry. Volíme ten, který neodbočuje, je pokračováním našeho putování. Čeká nás jeden z nejlepších úseků trasy, ne-li ten úplně nejlepší.

Není od věci si tu zasunout sedlo,dvě tři ostré zatáčky a pak koryto, v nějž stezku proměnila voda. Kameny volné i pevné, schody nižší i vyšší, zadek za sedlem, tahání za řídítka jako obrana před letem přes ně a cesta k dobrému dopadu. Nádherná pilotáž! Pak kamenné moře středozemních rozměrů, zatáčka a volnější rovné klesání zpět na cestu, kterou jsme před půlhodinou křížili směrem vzhůru. Paráda! Nádhera!

Marné hledání partyzánů
A tak znovu stoupáme, opět po široké lesní cestě. Jako teď je i zbytek cesty volen s jasným cílem – nahoru se musí, ale pokud možno příjemně, aby to dolů bylo o to lepší. Zanedlouho se opět napojíme na žlutou značku, která se k nám přidala cestou z Čerňavy. Při pohledu nahoru je jasné, proč zvolit tam ve výšce její druhý směr. Vede z Čerňavy nezáživně rovnou dolů, je to rychlé, prudké, ale chybí hravost.

V právě popisovaném charakteru žluté nyní kousek sklesáme, spíše se zřítíme do sedla pod námi. Těsně před koncem sjezdu je odbočka doleva, vede k partyzánskému bunkru. Rád bych se tam podíval, značení je proti. Je tu mizerné, lépe řečeno žádné. Křivolaká stezička sice láká k objevování, omyl a ztráta výškových metrů by se ale mohla později vymstít, a tak se pokorně vzdáváme objevitelské vášně a vracíme se zpět na trasu.

Partyzánský odboj, který začal okolo roku 1940 nenápadně (běžní občané sabotovali výrobu pro Německo, poškozovali stroje apod.), postupně sílil a Hostýnské vrchy se staly jedním z jeho nejvýznamnějších středisek. Hornatý a lesnatý terén skýtal skvělé krytí. Známý je například partyzánský bunkr u Mikulůvky nedaleko našeho okruhu.

Další vrchol na obzoru
Stoupáme na Kelčský Javorník, a nikoliv pozvolna. Před námi se tyčí doslova zeď. Vyšplháme k památníku Ladislava Jaroše. Opět na nás dýchne 2. světová válka. Sokol, ředitel gymnázia v Holešově a bojovník za pravdu, který byl dle pomníku milovníkem tohoto kraje, byl zavražděn nacisty válečného roku 1942 v Brně. Loučíme se se žlutou značkou a vracíme se k zelené. Mezi kameny se chvíli houpeme po hřebeni a na „Kelčáku“ ve výšce 866 m (Kelčský Javorník je nejvyšším vrcholem Hostýnských vrchů) staneme po kratším technickém stoupáku, který bolí, ale nesmí se vzdát, je to klasický hecířský prověřovák. Vrchol je opět zarostlý, okolo nás jsou jen lesy a minimum civilizace.

Nezbytná kyselica
Z Kelčáku klesáme zhruba čtyři kilometry lesními cestami, místy zelenými a měkkými travou, místy rozbitými kameny a poznamenanými vodou, a stezkami. Na křižovatce několika cest (Pod černou bránou) zelenou značku chvíli opustíme a trailem ve vysoké trávě na mýtině si užijeme trochu zábavné pilotáže, abychom pak pastvinami dosáhli hospůdky, v níž objednáváme místní kyselicu a kávu z dovozu. Jsme v půli okruhu a přicházejí obavy ze tmy.

Po zdolání nejvyššího bodu jsme nyní pro změnu na bodě nejnižším. Následuje sice pozvolné, ale s drobnými přestávkami zhruba 8 km dlouhé stoupání lesními cestami. Lesy se střídají s otevřenými pláněmi, stoupání mění svůj sklon. Měl před námi být poslední vrchol, ale já mám pocit, že spíš přichází jeden za druhým. Od hospůdky v Rajnochovicích nás vede červená turistická značka, a to až k vyhlášené chatě Na Tesáku.

Vlnění k svatému místu
Jako věrní psi se vracíme k zelené značce a lehce zvlněnou vrstevnicí ukrajujeme kilometry k našemu zásadnímu cíli, Hostýnu. Cestou k němu mineme otevřenou pláň u Klapinova. Slunce zapadá, louka s osamělým stromem a zlatavě nasvícené lesy v dáli skýtají nádherný pohled. Rychlým tempem klesáme kamenitou cestou, to abychom Hostýn nedostali zadarmo jako na podnosu – taktéž kamenitou cestou k němu zanedlouho funíme ve výjezdu.

Významné mariánské poutní místo skýtá hned několik pamětihodností. Nejvýznamnějším objektem je bazilika Nanebevzetí Panny Marie, k níž stoupáme podél dlouhých kamenných schodů. Bazilika vyrostla na místě kaple, jejíž základní kámen byl posvěcen roku 1721. Stavba přitom byla dokončena až o 27 let později, kaple se stále zvětšovala. Císař Josef II. označil roku 1787 chrám za přebytečný, nechal mu odebrat střechu, čímž jej odsoudil k zániku. Jeho oprava byla po mnohých prosbách umožněna až v letech 1841–45.

Jen pár metrů od baziliky je Sarkrandova kaple, která vznikla kvůli stoupajícímu počtu návštěvníků rozšířením malého kostelíku. Dále tu můžete obdivovat klášter, starou křížovou cestu a novou Jurkovičovu křížovou cestu, Cestu světla se čtrnácti zastaveními, sochy Božského srdce páně a několika svatých (včetně zvláštního úkazu lidského konání – Antonína kázajícího rybám), vodní kapli či hřbitov. Pokud vás podobná místa zajímají, vyhraďte si pro svůj výlet dostatek času, protože hodina stačit nebude. Spíš odpoledne.

Na Hostýně navíc najdete i významné světské objekty – rozhlednu s kaplí Svatého Kříže (pochází z konce 19. století a je vysoká 15 m), monumentální kamenné schodiště s 221 pískovcovými stupni dlouhé 242 m, kramářské boudy, které v sezoně či o víkendech lákají vším možným, včetně krajových specialit, a další zajímavosti.

Světská lákadla bikerova
Bikera však zaujme ještě něco – právě se ocitáme v nadmořské výšce zhruba 780 m a potřebujeme se dostat k autu čekajícímu o více než 300 m níže a 3 km dále. Dolů vede několik turistických cest a také stará sjezdová trať. My ale jedeme po freeridové věcičce, co si tu místní najeli. Úzký trail motající se mezi stromy je vidět, kameny pro tmu už tolik ne, a tak si zlatý hřeb dne užíváme na padesát procent. Jaká škoda! Musí to být skvělá tečka za skvělým dnem, tedy pokud máte rádi tento druh bikové zábavy. Kamenů přibývá, sem tam skok.

Trail byl skvělý, přičemž souhlasit se mnou budou především ti bikeři, kteří jsou ochotni dlouze stoupat s vidinou odměny zážitků ve sjezdech, zábavných, rychlých i technických, v závěru velmi technických (kdo si netroufne na naši cestu, může sjet z Hostýna po červené a následně žluté do Chvalčova na parkoviště). Aby ale nedošlo k omylu – jsou to stezky vesměs bez problémů jetelné, pár míst lze sejít či objet, když si netroufnete. Těch pár kroků se vyplatí pro zbytek trailu. Hostýnské vrchy potěší každého, kdo hledá přírodu, minimum civilizace (turistů i aglomerací) i pamětihodnosti.

TIP na další den
Pokud jde o zážitky z ježdění a ne až tak velkého poznávání památek, doporučuji na případný druhý den okruh, který najdete zakreslený do mapy na následujících odkazech. Kilometry i převýšením je to obdoba prvního dne.

Text a foto: Rudolf Hronza