Dubí

Rovina tu nikde není a na Cínovec, jemuž místní s nadsázkou říkají Cinvald, to máme odhadem hodinu na malou placku. Stoupání samo o sobě není to jediné, co se nám stará o zábavu.

Stoupání samo o sobě není to jediné, co se nám stará o zábavu.

Příroda má v rukávu i další elegantní triky, které z nás sají sílu efektivněji než pojišťovák prachy.

Krušné Hory nejsou pojmenovány od slova „krušný“, ale to neznamená, že tu není krušno. Větrovka může předcházet rýmičce. (K názvu – ve starém jazyce českém se „těžit“ řeklo „krušit“. A protože se v horách hodně těžilo, staly se Krušnými horami.)

Co na mapě vypadá jako schody nebo výjev z populární hry Tetris, jsou široké německé cesty. Sousedovic smysl pro normy mě budí ze snu s leknutím a heknutím. Rychle odsud zpět k nám domů. Cestou míjíme vrchol Vitišky, který svádí ke srandičkám. Beztak bývá na vrcholku lepší nálada, protože z něj se co? Sjíždí. A to je co? Zábava.

Stezka, kterou si tepličtí lokálové kdysi přejmenovali na Zmijí stezku, je vynikajícím zpestřením výletu. Kameny a zatáčky a komprese a všechny tyhle srandy si tu užíváme s nadšením.

Zmijí stezka přechází v tuto lesní pěšinu mířící až do Altenbergu. Přesněji nad něj – na start první rychlostní zkoušky místního endura Mad East Challenge. Byla to hezká kořenovka. Fotili jsme na ní, ale zmrvil jsem to, takže fotka chybí. Škoda, že Němec nastříkal většinu kořenů růžovým sprejem. I když sjezd velmi zábavný, tak růžový kořeny z něj dělaly kapánek diskotéku.

Uznávám, pravoúhlý uválcovaný ráj se lehce haní, ale teď už přišel vhod. Odpočineme a hezky si na takové cestě pokecáme.

Česká strana. Středohoří na levoboku a Bouřňák před námi.

Jachá, tohle jsou naše Krušky! Rozsekané cesty, které nikdo neválcuje pro horizontový cyklisty ve firemním passatu s thulem na střeše.

Ne, tahle zatáčka Matesovi nevyšla. Ten strom před ním… tak ten za to může.

Líbezná sekvence z pauzičky na mikulovském perónu a zjištění, že vlak sice nepřesahuje perón, ale je to dost na knap. Plán „seď, nehejbej se, budeš ostrej a vlak mázlej“ nám místní lokálka chladnokrevně změnila. Náš taktický úskok rozmazal vše.

Do Mikulova nás vede Julova stezka. Podle místních to byl chlapík, co tudy pravidelně chodil do hospody. Tím ji nejen vydupal, ale také ji porůznu vytunil a udržoval. Jedeme ji prvně, takže občas máme práci se na ni vejít. O to větší zábava.

Z Mikulova se mlčky bolestně sápeme na Bouřňák, poslední vrchol na naší cestě. Ten převod tam vzadu nahoře není pro srandu.

Jedna z výhod vrcholů je, že neutečou. Budou tam, počkají, nehnou se. Některé se nedají lacino, ale to k tomu patří. Čeká nás místní klasika – Fanyho trail.

Listí klouže, kameny číhají, ale…

… tyhle srandy za ty výšlapy stojí.

Nádraží ve Střelné je rozpadající se budka u kolejí, po kterých k ní dodrncáme.

Tady, světe div se, vlak zastaví, a pokud na průvodčího vykoktáte Mo-Mo-Mo-ST (následek jízdy po pražcích), tak vás tam i odveze.

Text a foto: Rob Trnka