Děčínsko

Z děčínského Masarykova náměstí se vydáváme ulicemi na sever, pak odbočujeme do pěkného parčíku a po jeho cestičkách šplháme na horu Kvádrberg (Stoličná hora). Od obelisku na vrcholu se otevírá krásný výhled na celé město. Také si odsud prohlížíme Sněžník, který pokoříme k večeru.

Z vyhlídky na vyhlídku
Když se dosyta pokocháme, vede nás les po hraně srázu k další zastávce. Ani ne po kilometru se před námi objeví vyhlídka Labská stráž. I zdejší pískovcový altánek vznikl koncem 19. století zásluhou místního zkrášlovacího spolku a i na něm je vidět, že ve 20. století mělo Děčínsko jiné starosti, než aby dbalo o estetično. Duch místa přesto nezmizel. S výjimkou několika úseků bereme za průvodce červenou turistickou značku a svižně jedeme směrem na sever.

Chvíli po kořeny poseté pěšině, chvíli po širší lesní cestě. Občas se nám postaví do cesty mírný sjezd nebo výjezd, ale pohybujeme se celkem rychle a plynule. Tady také potkáváme první cyklisty – skupinky i jednotlivce, turisty i bikery. Když opustíme les, čeká nás pár set metrů rovného sjezdu po louce a jsme na Belvedéru. Je tu restaurace a hotel, ale hlavně jedna z nejhezčích vyhlídek na údolí Labe.

A tvrdit se to dá jak o panoramě, tak o samotné kamenné vyhlídkové terase z počátku 18. století. V té době se tu konala představení pro šlechtu, dnes jde o turisty vyhledávané místo. V období po sezoně nám ale nic nebrání, abychom na kole přijeli po schodech až k samému okraji. Na každém z kamenných bloků slyším, jak si ubohá vidlice cvakne o doraz svého nevelkého zdvihu. Z vrchu se to nezdá, ale výška i rozestup schodů jsou vypočítány zákeřně. Naštěstí nejsou moc dlouhé.

Cik a cak
Z Belvedéru se vracíme kus stejnou cestou. Odbočujeme až u Růžové vyhlídky, která skýtá další z typických pohledů na hladinu Labe. A ejhle, za ní začíná být trail o poznání veselejší a zábavnější. Zásadní proměna se s ním však stane až v okamžiku, kdy odbočíme z červené značky ostře vpravo na nenápadnou pěšinu. Tady začíná špičkový sjezd úzkým žlebem s temnou atmosférou vlhkého listnatého lesa.

Pěšinka se jím klikatí nespočtem utažených vraceček. V poloze za sedlem lámeme své biky do zatáček, které jako by byly postaveny přímo pro nás. Jdou jet, ale musíte vést přední kolo přesně a nebojácně. Kdo si dokáže nadhodit zadek přes spádnici, bude ve výhodě. Tmavé a studené údolí ale zdaleka nevyčerpalo své kouzlo. Další výzvou jsou kamenné schody mezi fotogenickými skalami porostlými mechem.

Jejich sjezd patří k oblíbeným „majstrštykům“ místních. Sedlovka jde dolů, kalhoty brousí zadní gumu a vzorek se smýká po mokrém kameni. Následují schody číslo dvě. Za nimi už nemusíte volit mezi pravoúhlou zatáčkou a pádem do strže, takže objektivní důvod pro nošení kola se hledá těžko. I já k nim tedy směřuji příď biku.

Také zbytek cesty do Děčína je parádní. Úzká hravá vrstevnice dokonale plní naše představy o zábavném ježdění. Když přejde v panelovou cestu, je to znamení, že se blížíme k cíli. A panelka nás doprovodí až do parčíku, v němž jsme začínali. Následuje rychlá porada, jak naložit s odpolednem. Nakonec se autem přesouváme na parkoviště u supermarketu v Bynově. Ušetříme si tím pár kilometrů po rušné silnici a Bynov je pro další program ideální základnou.

Ze stolové hory
Děčínský Sněžník snadno poznáte podle starobylé kamenné rozhledny na vrcholu. Jde o 723 metrů vysokou pískovcovou horu s náhorní plošinou porostlou travou, břízami a jeřáby. Ze Sněžníku je vynikající rozhled všemi směry, čemuž odpovídá i větší frekventovanost místa. Díky tomu se ale můžete občerstvit v restauraci či bufetu.

Smysluplných způsobů, jak stanout na vrcholu, je několik. Za všechny zmiňme dva. Buď se sem dostanete asfaltovým výjezdem právě z Bynova, nebo můžete využít služby cyklobusu, který přes léto opouští autobusové nádraží o víkendech a svátcích třikrát denně. Právě tahle varianta je mezi místními hodně oblíbená, protože výšlap vydá na padesát minut.

Sjezd začínáme nedaleko rozhledny v úzké dlouhé průrvě mezi skalami, začínají nám možná nejhezčí bikové okamžiky sezony. Kameny, skalky, kořeny, padák jako blázen. Ale výšku ztrácíme zvolna – rychle tady jet ani nejde, protože hledání sjízdné stopy dá práci. Každý kámen se chce s plášti pořádně pomazlit, a když si někde náhodou „vystoupíte“, můžete se aspoň pokochat krásnými místy, kterými pěšinka vede.

V druhé půlce kopce už se napojujeme na trať obhospodařovanou místní bikerskou komunitou. Tu a tam překvapí drop, skok, klopenka nebo podobný prvek. Není to žádný bikepark, ale průměrný „ikscéčkař“ má místy plné ruce práce, i když má svah jenom sjet. Nejtěžší pasáže jdou ale bez problémů objet, samozřejmě pokud si jich včas všimnete.

Z kouzelného šeřícího se lesa lousknutím prstu vjíždíme mezi paneláky. Je to stejný kontrast jako v Krušných horách a jiných podhorských oblastech. Tentokrát ale vidím železobetonovou architekturu skoro rád. Dnešní turisticko-sjezdařský dvojboj dal zabrat našim nohám, rukám i bikům. Máte-li rádi výzvy, určitě o okolí Děčína popřemýšlejte!

TIP na další den
Po žluté značce z městské části Přípeř vystoupáme na Červený vrch a dále na Maxičky, na rozcestí U Buku odbočíme vpravo a sjedeme k Labi do Dolního Žlebu. Odsud se začínáme vracet zpět na Děčín. Do Čertovy Vody stále po žluté, závěrečnou vrstevnici přes Prostřední žleb absolvujeme po zelené. Ta nás dovede až zpět do Děčína. Délka okruhu je do 25 km, převýšení okolo 1000 m.

Autor: Karel Kuchler
Foto: David Stella