Od plného stolu na Kuchyňku
Kousek za bistrem vpadneme zpět do terénu a zhurta ukončíme krátké
asfaltové zevlování na rovince. „Začíná to bolet, druhé stoupání je
tu?“ ptám se Jirky. „Bolet to teprve začne,“ neuklidní mne. Rovinka,
ostrá levá a pak už pohled do mapy nejlépe odhalí, za jakých okolností
jsme se kočkovali s terénem. Vrchol Kuchyňka jsme vzali rovně nahoru,
žádné kličky a odbočky. Přímo na komoru, chvíli zvolna, chvíli strmě,
ke konci pár zhoupnutí. Pod vrcholem jsme najednou opět na hřebeni, na dvou
třech místech stačí otáčet hlavou a díváte se střídavě na jihovýchod
a na severozápad, v obou případech do otevřené krajiny pod vámi. Pole,
louka, sem tam ves, domek, dobytek, rozzuřený Zetor… Váš pohled si ale
nárokuje i terén, ani ne tak obtížností jako nádherným zeleným kobercem
čerstvě vzrostlé trávy. Jeden by tu měl chuť zabrzdit, ani nevycvaknout
tretry z pedálu a jen tak sebou do té měkké krásy buchnout. „Podívej
vpravo a pak vlevo a řekni mi, který les se ti víc líbí,“ probere mě
z úvah o romantickém pádu do šutrů skrytých v trávě fotograf Stelda.
Vím, kam míří, vzdělanec jeden univerzitní, a tak ho schválně
potrápím. „Vlevo, samozřejmě!“ „Seš vůl, vpravo, to je les, jak má
vypadat, přírodní, žádný monotematický jehličnatý koberec. Jak kdyby tu
byl chráněný park.“ „On tu je,“ vloží se Jirka do naší debaty na
úrovni, čímž se z přírodovědeckého laicko-odborného dua stává malá
skupina, „pod námi je Přírodní park Hřebeny.“ Vrchol Kuchyňka
(s 635 metry ztrácí na Tok, nejvyšší vrchol Brd s 864 metry docela
dost) už nějaký čas nepatří k výhledovým – kamennou hromadu
s dřevěným křížem dávno hustě obrostly stromy. Nezapomeňte, pravý
„Steldův“ les je na pravé straně.