Brdy – Příbram

Kam létají „dělostřely“
Historie brdského vojenského újezdu sahá ještě před rudé období zkázy, do roku 1926, kdy byl schválen projekt Dělostřelecké střelnice Brdy (a o rok později realizován). Za Protektorátu Čechy a Morava se střelnice rozšířila, po válce se vrátila zhruba na původní území a za „protektorátu“ následujícího, který bohatým bral (na dotčeném území případ například velkostatku Hořovice a s ním souvisejícího hradu Valdek), aniž by následně dával chudým, se zase drobně rozrostl. V současnosti se rozkládá na ploše 260 km2 a slouží především jako dělostřelecká a letecká střelnice. A připravuje se na zrušení v roce 2016 (dnes tedy již zrušen, probíhá však asanace mnoha ploch, některá místa tedy stále nepřístupná). S Jirkou, naším průvodcem, se potkáváme v Trhových Dušníkách, jeho přechodném bydlišti, odkud na prostor vidí. Nejprve se ale rozhlédneme po okolí ze špičky zahrady. „Pojedeme támhle na ten kopec, to bude bolet, pak po hřebeni, támhle dolů, a pak támhle na ten kopec, ten bude taky bolet.“ Celý okruh tu máme jako na dlani, profil by stačilo obkreslit z fotografie horizontu. Dvě bolavé špičky a to mezi nimi. Po krátkém asfaltovém rozehřátí vyjedeme nad obec a nedaleko před sebou uvidíme na lesem porostlém hřebeni výraznou hnědou skvrnu. „Je to jedno ze tří dopadišť. Střílí na něj z jiného, je to docela daleko od sebe. A je to rachot, když spustí, hlavně houfnice,“ popíše Jirka, co se děje u něj za humny. Jsem si jistý, že v malé vesničce na okraji lesa (a současně újezdu) bych bydlet nechtěl. Přijde mi příliš blízko „válce“, příliš na ráně, abych byl přesný – kdyby někdo byl nepřesný…

Hřebenný souboj s morálkou
Ačkoliv bychom mohli jet po asfaltu a dostat se pod hřeben rychleji, Jirka nás sympaticky nasměruje na lesní a polní cesty, z nichž sestavil „napojovací“ úsek po příjemnějším povrchu. Budete-li nás následovat, pak buď mapku k ruce, anebo po silnici navigační jistotou. Na okraji Drahlína jsme nenáročným profilem zahřáti na provozní teplotu, což je dobře – odtud začínáme šplhat na hřeben. První bolavá špička v profilu. Přichází křižovatka, Jirka ukazuje doprava, a jsme na začátku textu. Mezi červenými loužemi. Na Jirkovu větu: „Tohle vůbec nejde vyprat,“ bych čekal jinou reakci než tu, co předvádí fotograf Stelda. „Projeď mi to prosím.“ Vzpomínám na něj ještě po několik praní, kdy stále zřetelně vidím rudý terč vykreslený sedlem na kraťasech. Lesní cesta Kolovka (proč se tak jmenuje, náš průvodce netuší, a asi nejen on, ta nová cedulka tu působí jako zjevení) pokračuje v našem vertikálním transportu vzhůru, zanedlouho Jirka znovu velí odbočit vpravo, ale vidím jeho oči pohlížející spíš druhou stranou. „Vím, nesmí se to, ale tam je to nádherné, chtěl bych vám to ukázat. Dneska se nestřílí, našel jsem si to.“

Komerční přestávka
Střih, pauza. Třeba u hokeje se jí říká komerční přestávka. Zatímco vprostřed zápasu sledujete, co byste si určitě měli koupit, nevíte, co se děje na ledě. Jirkovo „tam“ znamená za cedulí. Zakázané ovoce. Krásné výhledy, úžasnou krajinu a pěšinky, vysoké borůvčí, k jehož plodům netřeba se ohýbat, a vřes podobných rozměrů. A taky dopadovou plochu, bunkry, protipožární cestu, střepiny ze šrapnelů i moderních střel… Říká se to. Střih. „Jirko, díky!“

Důvod, proč jsme tady
Konec komerční přestávky. Jedeme po legálním hřebeni a Jirka nás připravuje na zážitek. „Je to tu skvělé i na hardtailu, ale na fullu to bude mnohem zábavnější.“ Po jedné straně se terén prudce svažuje kamsi dolů, na druhé mírně, my jsme uprostřed a před námi se na odhadem čtyřkilometrovém úseku klikatí pěšinka „jako ze žurnálu“. Narýsovaná v jehličí a široká právě pro jednoho bikera se proplétá mezi stromy, sem tam skáče po pár kamenech, sem tam je kamení docela dost, tu se vlivem sklonu, který po celou dobu hraje v náš prospěch, rozběhne rychleji, jinde přinutí přišlápnout. Pořád pracujete s řídítky, brzdami, pedály i těžištěm, pohráváte si, poskakujete, klopíte. Pěšinka není vůbec perfidní, vše pěkně vidíte před sebou, což nahrává volbě ideální rychlosti, skýtá i úniková místa, když něco nevyjde. Není to tu těžké a těžko sjízdné, je to hravé a neuvěřitelně zábavné – do té míry, že se chcete vrátit, protože vás mrzí, že už to vše skončilo, a tak se prostě vrátíte. A možná ještě dvakrát.

Smrt jako distributor cedulek
Cestou stavíme u skalního „hřebene na hřebeni“, kde na kolmé stěně jsou nalepeny, přibity či přišroubovány cedulky se jmény. Trampský hřbitov. Zrovna potkáváme čtyři starší trampy, kterak hledají, koho znali, a vyprávějí si, co společně kde prožili. Tahle scéna ve mně vyvolá zvláštní rozpoložení. Vzpomínky, věčnost dobrých lidí, na něž se nezapomíná, nulový význam materiálna v životě, zážitky jako to, co zůstává a má hodnotu, ale možná také čekání na vlastní cedulku a včasné hledání místa pro ni. Možná to běželo i trampskými hlavami: „Tady bych jednou chtěl být přibit já a ty můžeš viset třeba vedle mne…“ Lidská tupost bohužel nemá meze, nedávno tu prý někdo vyrval desítky vzpomínek ze skály. Hřeben nás nakonec vyplivne závěrečným prudším sjezdíkem v Čenkově na asfaltku. Spokojenost může stvrdit třeba kofola a voňavá klobása ve stánku u silnice. Nedopřejte si ale moc, budeme stoupat.

Od plného stolu na Kuchyňku
Kousek za bistrem vpadneme zpět do terénu a zhurta ukončíme krátké asfaltové zevlování na rovince. „Začíná to bolet, druhé stoupání je tu?“ ptám se Jirky. „Bolet to teprve začne,“ neuklidní mne. Rovinka, ostrá levá a pak už pohled do mapy nejlépe odhalí, za jakých okolností jsme se kočkovali s terénem. Vrchol Kuchyňka jsme vzali rovně nahoru, žádné kličky a odbočky. Přímo na komoru, chvíli zvolna, chvíli strmě, ke konci pár zhoupnutí. Pod vrcholem jsme najednou opět na hřebeni, na dvou třech místech stačí otáčet hlavou a díváte se střídavě na jihovýchod a na severozápad, v obou případech do otevřené krajiny pod vámi. Pole, louka, sem tam ves, domek, dobytek, rozzuřený Zetor… Váš pohled si ale nárokuje i terén, ani ne tak obtížností jako nádherným zeleným kobercem čerstvě vzrostlé trávy. Jeden by tu měl chuť zabrzdit, ani nevycvaknout tretry z pedálu a jen tak sebou do té měkké krásy buchnout. „Podívej vpravo a pak vlevo a řekni mi, který les se ti víc líbí,“ probere mě z úvah o romantickém pádu do šutrů skrytých v trávě fotograf Stelda. Vím, kam míří, vzdělanec jeden univerzitní, a tak ho schválně potrápím. „Vlevo, samozřejmě!“ „Seš vůl, vpravo, to je les, jak má vypadat, přírodní, žádný monotematický jehličnatý koberec. Jak kdyby tu byl chráněný park.“ „On tu je,“ vloží se Jirka do naší debaty na úrovni, čímž se z přírodovědeckého laicko-odborného dua stává malá skupina, „pod námi je Přírodní park Hřebeny.“ Vrchol Kuchyňka (s 635 metry ztrácí na Tok, nejvyšší vrchol Brd s 864 metry docela dost) už nějaký čas nepatří k výhledovým – kamennou hromadu s dřevěným křížem dávno hustě obrostly stromy. Nezapomeňte, pravý „Steldův“ les je na pravé straně.

Tanec s kameny
Kuchyňka nám ale navařila i jinou dobrotu – vcelku rychlý sjezd mezi kameny. Nejdřív trocha zatáček a větších nerostů, potom rovná dráha letu s menšími překážkami. Na hardtailu tu je praktické pečlivě vybírat stopu, na fullu se můžete dolů pustit svižně. Je to skvělé jízdní rozloučení s dnešním okruhem. Co se duševna týká, rozlučka nás teprve čeká.

Expandující Šumava
Po kvapíku přichází uklidnění v podobě lesních cest a pozvolné klesání do Hluboše, obce s dvěma hospodami, v nichž se vaří. Než tam dojedeme, čeká nás ještě průjezd loukou, která dělí pastvinu pro obří daňčí stádo. Jakkoliv jsme jeli pomalu a byli opatrní, vyplašili jsme je a stovky kopyt zabušily do země, aby daňci kousek před námi jeden po druhém přelétli cestu a zmizeli v lese. V Hluboši se občerstvujeme, měníme pomalý defekt, a potom rychle ztratíme po louce výšku, sjedeme do Bratkovic a kousek za nimi se staneme souputníky říčky Litavka. Jirka nám sliboval, že to bude nádhera, ale i když jsme ho poznali jako dobrého vypravěče, slova někdy prostě nestačí. Ani mně nyní nebudou. Litavka přirozeně meandruje loukou se vzrostlou trávou, ještě žlutou zimním odpočinkem, my její tok kopírujeme, díváme se na ni shora, na temnou čistou vodu, posloucháme její šum mísený s šumem kol odvalujících po travním koberci. Máme pocit, že jsme na Šumavě, kdesi vprostřed slatin. Stavíme, fotíme, užíváme genia loci, co se ho do nás vejde. „Jirko, díky!“

Jako na zámku
Na díky ale byl ještě čas, Jirka se s námi totiž hodlá rozloučit ve velkém stylu (teď nemyslím ty chlebíčky po dojezdu). Terén se zhoupne výš nad hladinu říčky a před námi se doslova otevře křoví. Že to okamžitě asociuje zámeckou zahradu, není divu – v bujném křovisku je vystříhaný několik desítek metrů dlouhý pravidelný tunel, opodál další. Jirka jen tak nenápadně utrousí, že to je jeho práce. Vylámeme z něj, že to tu po komsi „převzal“, navázal a o celý úsek teď sám pečuje. Večerní procházky za humna tu musí být nádherné. I ta naše cyklistická procházka za Jirkovými humny taková byla. Takže ještě jednou, nyní už v pravý čas: „Jirko, díky!“

Rudolf Hronza
Foto: David Stella