Beskydy

Na nástupním místě se rozhlížíme, kterým strmým úbočím začneme stoupat. Začínáme po žluté značce nebojácně přímo proti vrstevnicím. Rychle opustíme domky a lesním výjezdem na samé hranici pokořitelnosti se škrábeme na hřeben. Moje domněnku, že tak nabereme výšku, s níž budeme celý den rozumně hospodařit, rychle mizí.

Nahoře se cesta zlomí a my přinejmenším stejný počet výškových metrů ztratíme v dlouhém rychlém sjezdu do Morávky. Ta je největším sídlem na okruhu. Nabízí několik atrakcí, například bikepark, přehradu nebo naučnou stezku věnovanou místním partyzánům a parašutistům skupiny Wolfram. U její počáteční tabule se krátce zastavujeme, pak najdeme zelenou značku a svižně pokračujeme dál.

Opuštěná hřebenovka
Opět nás čekají kilometry stoupání. Psychologicky o něco příjemnějšího, protože z něj budeme žít po celý zbytek dne. Cesta je nejprve asfaltová, pak nás opět začnou trápit volné kameny v prudším úseku. Když se stromy po levé straně na moment otevřou, poprvé vidíme dominantní Lysou horu.

Od průseku je to kousek na chatu Ropička – odsud se již necháme houpat červenou značkou vedoucí po horském hřebeni. Ta nám po pár kilometrech nabídne i pěkný výhled na Beskydy i okolní pohoří z mýtiny pod vrchem Ropice. Také hřebenové houpání zahrnuje několik výjezdů, vždy jde ale maximálně o stovky metrů, ne o kilometry. Většinou se pohybujeme po širších lesních stezkách.

Uzoučké singly tu najdete také, dokonce v nezanedbatelné délce, ale převládají cesty o něco širší. Ve většině sjezdů je na nich spousta volných kamenů, které v kombinaci s kořeny a vyšší rychlostí vyplavují adrenalinu více než dost. Jediné, co tu nenajdete, jsou trialové sjezdy – všechno se dá jet rychle, přesto zábavně. Díky tomu také začínají konečně přibývat kilometry.

Nehledě na zábavné ježdění člověku vyhládne. Spoléháme proto na pohostinství Kolářovy chaty na Slavíči. Narážíme tu ale na jediný negativní důsledek toho, že sezona ještě naplno nezačala a hory jsou téměř prázdné – vaří pouze česnečku. Sestavujeme si tedy improvizované menu a docházíme k zajímavému poznatku – když si dáte rychle za sebou kofolu, radegast a česnečku, na několik hodin nebudete mít na další jídlo ani pomyšlení. Vyzkoušeno, ověřeno.

Nepokoření Lysé hory
Opouštíme chatu a noříme se opět do lesů. Zase nás čekají sjezdy i výjezdy, které jsou vcelku milosrdné. Stále po červené dojedeme až do sedla pod Malým Polomem. Kousek za ním poprvé vidíme cedule upozorňující na česko-slovenskou hranici. Vedou nás až na Bílý kříž, významnou křižovatku turistických cest a v zimě i upravovaných lyžařských stop.

Zde je další možnost občerstvení, ale z kraje lesa jsou vidět jen zchátralé chatky, které k opuštění sedla kola zrovna nevybízejí. Úroveň zdejšího pohostinství nám tedy zůstává utajena. Pro fandy vědy je zajímavější blízké experimentální ekologické pracoviště – lamelové kultivační sféry.

V obrovských „sklenících“ zde pěstují smíšený smrkovo-bukový les při dvojnásobné koncentraci oxidu uhličitého, aby simulovali možný vliv klimatických změn. Projekt je představen na několika informačních tabulích. Z Bílého kříže rychle klesáme do střediska Visalaje. Možná právě v těchto hvozdech sbírala Bezručova Maryčka Magdonová dřevo, aby zatopila svým osiřelým sourozencům.

Ve hvozdech, které – jako celé Slezsko – patřily arcivévodovi Bedřichu Habsburskému, kterého Petr Bezruč nazývá markýz Géro. Mimochodem, pomník hrdinky Slezských písní byste našli v údolí na hřbitově ve Starých Hamrech. Les narušuje několik luk a pastvin, díky nimž před sebou opět vidíme Lysou horu. Dál nás čeká jedno z mnoha velkých stoupání, i když tentokrát výhradně po silnici. Visalaje leží ve výšce zhruba 800 m n. m., vrchol Lysé hory je tedy ještě přinejmenším 500 metrů nad námi.

V úrovni vrcholu Zimný (okolo 1050 m n. m.) tak radši obracíme řízení doprava směrem ke Krásné, která leží přímo pod námi. Zklamání z toho, že nejvyšší vrchol Moravskoslezských Beskyd zůstal nepokořen, trvá jen pár minut, jak se pohybujeme po vrstevnici pod ním směrem k lovecké chatě Šebestýna. Zde se napojujeme na žlutou značku a začíná to nejlepší z celého dne.

Závěrečný sjezd je jednoznačně vrcholným okamžikem. Jen brzdy jsou zřejmě opačného názoru. Ve spodní pasáži už má tisknutí páky zcela nepatrný vliv na rychlost a vůně lesa ustupuje zápachu destiček. Konec klesání je tak zklamáním i vysvobozením zároveň. Finální sjezd prý zdaleka není všechno, co Lysá hora nabízí – žlutá značka vedoucí z vrcholu na druhou stranu směrem k přehradě Šance je prý ještě náročnější. Ne tak rychlá, ale mnohem více technická. Alespoň jsme si něco nechali na příště…

Před dlouhou cestou domů se ještě osvěžíme pod mostem v říčce Mohelnici a můžeme se začít loučit. Ochutnávka místních tras je ukončena. Svůj účel splnila stoprocentně – přinesla nám krásný den v sedle zároveň s poznáním, že Beskydy jsou opravdu nekonečný bikový ráj, který stojí za to navštívit i na více dní.

TIP na další den
Trasa „Okolo Lysé hory“ začíná v Ostravici u penzionu Sluníčko. Vydáme se po modré značce směrem na Albínovo náměstí, dále přejedeme na žlutou značku, po které se spustíme kolem hospody U Veličků na Slatinu. Na rozcestí se dáme po zelené značce kolem hotelu Bezruč směrem k rozcestí Hadová. Tam odbočíme na modrou TZ, vyjedeme na Ivančenu, kde odbočíme směrem na loveckou chatu Šebestýna a dále až na Zimný.

Po asfaltu vyjedeme na Lysou horu, tady se otočíme a po červené se spustíme zpátky na Zimný, odkud pokračujeme doprava na Kobylanku a dále po žluté TZ dolů až k vodní nádrži Šance. Odtud nabereme směr na penzion Mazák a dále po modré TZ na rozcestí Butořanka, kde se dáme doleva a objedeme vrchol Smrčiny (zleva) zpět k penzionu Sluníčko. Trasa měří okolo 36 km.

Text a foto: Karel Kuchler